Myslivost
Zálomky
Rozeznáváme následující druhy zálomků:
Hlavní – znamená pozor, něco se děje, hledej další zálomek. Je dlouhý na délku paže, zbaven kůry na líci i rubu, viditelná je spodní strana, pokládá se, nebo i zavěšuje.
Směrový – uříznutou částí ukazuje směr, velikost má na polovinu paže, také je zbaven kůry na líci i rubu. Směrové zálomky se pokládají spodní stranou nahoru na dohled od sebe.
Stanovištní – označuje stanoviště střelců i jiná stanoviště. Až na několik koncových má tento zálomek ulámané větvičky, je neostrouhán a je zapíchnutý kolmo do země.
Nástřelový – je kolmo do země zapíchnutá neostrouhaná větev, nejméně délky poloviny paže nebo i delší. Stála-li zvěř u stromu, můžeme i zalomit větev.
Stopový – ukazuje u nástřelového směr odskoku zvěře. U samčí zaostřený konec, u samičí zvěře rostlý konec ukazuje směr odběhnutí postřelené zvěře.
Příčný – je „pomocníkem“ stopového zálomku. Je na délku prstu a aby nedošlo k mýlce, klade se na opačnou stranu. Není-li si lovec jistý směrem odskoku zvěře, položí příčné dva, každý jinam směřující.
Čekací – patří také mezi ty, které můžeme častěji používat. Jsou to dva zálomky velikosti paže, neostrouhané, neolámané, položené křížem spodní stranou nahoru, které vzkazují: „Počkej na mě!“ Nechceme-li nebo nemůžeme-li čekat, olámeme větvičky až na několik koncových (a jsou z toho dva stanovištní) a položíme je opět křížem a odejdeme.
Výstražný – upozorňuje na nějaké nebezpečí. Nebo, když nechceme, aby tam šli jiní, když kupříkladu sedíme na čekané, tak si výstražným zálomkem „zahájíme“ přístupovou pěšinu. Zálomek je nejméně délky paže nebo i více, ostrouhaný z kůry až na několik koncových větviček a je ohnutý do oblouku, do úplného kruhu. Takováto svítící výstraha se nejlépe zavěsí na strom do výše oči tak, aby byla co nejlépe vidět.
Vidíte, i to je dobré k využití zálomků, a pak že se dají využívat jen v jelenářských oblastech!
A co je důležité, zálomky se musí po použití opět odstranit, aby „němě nemluvily“ ještě v době, kdy by přiváděly další myslivce ve zbytečný omyl.
A hlavně, prosím, už si konečně někteří nepředávejte a nedávejte po úspěšném lovu zálomky! Nejenže by byly na klobouku příliš velké, ale co je horší – učili byste nové a mladé myslivce špatně dodržovat myslivecké zvyky a tradice.
( zdroj : www.myslivost.cz)
POSEDY
Jedním z nejviditelnějších mysliveckých zařízení v krajině bývá kromě krmelců posed či kazatelna. Úroveň mysliveckých zařízení je vizitkou práce myslivců, v případě posedů je neméně důležitá otázka bezpečnosti. Když se někdy podívám na ,,hrůzy" , které mnohdy hyzdí naše krásné české honitby, myslím, že by nebylo od věci seznámit myslivce prostřednictvím časopisu s náměty a návody, jak postavit estetické a přitom bezpečné zařízení.
Posed č. 1 se dá ve dvou lidech postavit za 4 hodiny. Potřebné hranolky a prkna se dají poměrně lacino pořídit ve stavebninách. Náročné loupání a opracovávání tyčoviny odpadá. Dokonce není ani nutná motorová pila. Ruční pila zde splní svůj účel zrovna tak.
Stavební návod:
Na žebříkové trámky A1 a A2 potřebujeme dva hranolky o rozměrech 244 x 8 x 6 cm. Tyto se položí paralelně vedle sebe tak, aby užší strany (6 cm) směřovaly vzhůru. Celkem 5 zářezů (1 cm hluboké) na příčky je potřeba vyříznout ve vzdálenosti vždy 28 cm. Musí být dodržena stejná vzdálenost příčkových zářezů na obou trámcích! Příčka dlouhá 1,35 m C1 (střešní lať 135 x 6 x 4 cm) se položí do nejspodnějších protilehlých zářezů tak, aby přečnívala na trámcích A1 a A2 vždy 4 cm do vnějšku. Po přibití hřebíky se totéž učiní s C2, C3, C4 a C5. Každá příčka (směrem vzhůru) je vždy o 5 cm kratší než předešlá. Na žebříkové stojky A1 a A2 se nyní položí trámky B1 a B2 (268 x 8 x 6 cm) a spojí se s obvodem podlážky D (123 x 6 x 4 cm) ve výšce C1 (vrchní hrana střešní latě 28 cm). K lepší stabilitě zadní strany se B1 a B2 spojí diagonální vzpěrou E (162 x 6 x 4 cm). Oba konce vzpěry E se zkosí tak, aby stojka B1 přilehla k podlážce D a druhá ve výšce 145 cm uzavřela stojku B2.
V dalším kroku se zadní strana a žebříková strana postaví paralelně k sobě a podlážkami F (129 x 6 x 4 cm) se spojí ve výšce příčky C1. Aby žebřík mohl stát bez cizí pomoci, spojí se nyní trámky A1, B1 a A2, B2 prkénky určenými k utvoření obvodu sedátka H1 a H2 (92 x 6 x 4 cm). Tyto se přibijí 40 cm nad příčku C5 vodorovně. K boční stabilizaci se diagonálně spojí trámky pomocí latí G1 a G2 (184 x 6 x 4). Spodním koncem narazíte na podlážku F, na vrchu jste 4 cm nad H a uzavřete tím žebříkový trámek. Oba konce zkosíte. Na zadní straně žebříkových stojek ve stejné výšce jako C5 se nyní může přitlouct lať C6 (115 x 6 x 4 cm).
Na obvodové latě H se přitlučou sedací prkénka L (105 x 14 x 4 cm). Nejprve se musí na zadní straně jednoho sedacího prkna vyříznout otvory pro zadní stojky B, aby se sedátko uzavřelo se zadní stranou trámku. O správné nastavení opěrátka se postará hranolek K (76 x 6 x 4 cm). Na spodním konci narazí ve vzdálenosti 20 cm od hranolku B (vnější strana) na sedátko L. Vrchní konec je ukončen s trámkem B a potom se přitluče na vnitřní straně. Prkno opěrky M (94 x 40 x 2,5 cm) se přitluče ke K a uzavírá se s vnější stranou B. Prkno N (72 x 20 x 2,5 cm) se přitluče mezi trámky B a K. Aby se mohl obvod sedátka přitlouci, je na všech čtyřech stranách odměřeno (od vrchní strany sedátka) a označeno 45 cm. V této výšce se na zadní straně žebříku připevní lať J (84 x 6 x 4 cm) která je ukončena trámky B. Ve stejné výšce se na vnější stranu A a B přitluče opěrka rukou O (125 x 6 x 4 cm). Na opěrku O se nyní položí uzavírací opěrka pro pušku S (125 x 6 x 4 cm). Aby se tato nemohla posunout směrem dopředu, zatluče se do opěrek rukou hřebík, který vyčnívá ze dřeva asi 4 cm.
Na závěr stavebních prací se přitluče prkno na nohy R (91 x 20 x 2,5 cm) na příčky C5 a C6 a sice tak, aby leželo mezi žebříkovými trámy. Prkno nakonec potlučeme králíkářským pletivem. To zamezí uklouznutí při vlhkém počasí. Kvůli stabilitě žebříku se nyní ještě přitluče lať P (148 x 6 x 4 cm) doprostřed žebříku. Široká strana latě přitom směřuje dopředu. Každá příčka žebříku se samozřejmě spojí hřebíkem s touto latí. A tím je celé dílo hotovo.
Jak je patrno z přiložené fotografie, postavil jsme podle tohoto návodu posed v naší honitbě. Stloukl jsem ho sám doma na dvoře a potom s jedním kolegou na přívěsném vozíku za auto jsme ho přestěhovali až na místo. Ruku na srdce kolegové myslivci, nevypadá takový posed přece jen lépe, než spousta oblud hyzdících naše krásné české honitby? Začínám být poslední dobou alergický na rčení typu: „To je dobrý“ nebo „Takhle to stačí“.
V případě posedu číslo 2 se jedná o zřízení volně stojícího posedu na kraji lesa. Protože nemám rád žebříkové posedy opřené o strom, volil jsem alternativu kozlíkového posedu. Žebříkové posedy při větru „kopírují“ pohyb stromu a po nějakém čase se „rozvržou“ Nemluvě už vůbec o tom, že fixace těchto posedů probíhá přitlučením k opěrnému stromu a to se mi jako lesníkovi líbí ze všeho nejméně.
U zde představovaného stavebního díla jsou boční díly vyrobeny položené na zemi ze zhruba 10 cm silných oloupaných tyčí o délce 4 metrů. Oba boční díly budou vyrobeny zrcadlově (viz. nákres).
Sestaví se z předního (VH), zadního (HH) a opěrného (LH) trámce. Tyto jsou spojeny spodní příčkou (UQR), nášlapnými ploškami (TFR) a sedacími příčkami (SR). Podpěry rukou a pušky se účelně připevňují až na postavený posed.
Po zhotovení bočních dílů se nejprve postaví na kameny (nebo staré betonové dlaždice) na předpokládaném místě levá část a opře se o strom. Jako pomocné řešení se dá použít jediná příčka o délce zhruba 3 m, která se ve výšce ramen a v odstupu 1 m přibije na kmen a levou půlku. Kvůli předpokládanému „rozkročení“ se tento stavební díl nakloní trochu směrem dovnitř, neboť sedací část musí být kvůli stabilitě trochu užší než spodek. Nyní se pravá část opře o již stojící díla v předpokládané vzdálenosti, postaví se též na kameny (dlaždice). Za použití pomocné vzpěry následuje připevnění pravé sedací části, která pomocí odpovídajícího náklonu směrem dovnitř udává tvar posedu.Následně se obě poloviny nad spodní příčnou příčkou spojí a sice vepředu s druhou příčkou a vzadu ve stejné výšce s příčnou příčkou (HQR). Potom následuje přitlučení příček do připravených zářezů na čelní straně. Posed je tedy kompletován odspoda směrem nahoru. Délka druhé příčky odpovídá rozměru zadní spodní příčce 1,3 m.
Po přibití nejspodnější příčky jsou příčné příčky pro podlahu lehce dostupné. Pomocí upevnění první příčky mezi trámce se zafixuje šířka „sedacího koše“ na 80 cm. S přesahem 5 cm se přitloukají stále užší příčky do zářezů, které jsou předem napuštěny dřevo ošetřujícím přípravkem. Na příčky doporučuji použít půlkuláčky. Dobře sedí v zářezech a při používání se „nevylamují“. Následuje připevnění dalších šesti 100 cm dlouhých nášlapných půlkuláčků, které utvoří prostor ke stání asi 50 cm široký. Jako sedátko se dají použít půlkuláčky, jak je patrno na nákresu i fotografii, ale je možná i alternativa sklápěcího prkna. Na opěradlo lze použít také místo půlkuláčků prkno. Vsedě na sedátku započneme se závěrečnou dostavbou. Je praktické pomocí opěrky na pušku (GA) současně zakrýt i svislé trámce. Za prvé nevyčnívají žádná dřeva nahoru nad opěrku, za druhé se tak docílí určitá ochrana proti počasí u čelních ploch. Pro větší pohodlí lze ještě přibít opěrky rukou (AA) zhruba 20 cm pod bočními opěrami na pušku. Přední opěrku tvoří lať, která na obrázku ještě chybí. Po odstranění již zmíněné pomocné opěrky (na nákresu šrafováno) následuje křížové zavětrování zadních trámců, které propůjčí posedu celkem dobrou stabilitu. Ještě doporučuji zavětrovat i žebříkovou část, jak je patrno na fotografii. Stabilita se zvýší a nehrozí rozvrzání.
Tento plánek lze obměnit podle daného účelu, aniž by se ztratili přednosti této „jednoduchosti“.
Poslední rada na závěr. Přátelé používejme na stavby mysliveckých zařízení loupané dřevo! Za prvé prodlužujeme životnost těchto zařízení, za druhé je na takový výtvor hezký pohled a v neposlední řádě je vrcholně trapné přijít o pěknou lišku nebo opatrného divočáka jen proto, že se z posedu loupou cáry suché a od škůdců prožrané kůry a při každém sebemenším pohybu šustí!
posed číslo 1.
posed číslo2.
zdroj čánku a fotografii: www.myslivost.cz
Česká republika má nový světový rekord muflona!
V rámci 12. ročníku Levických poľovníckych dní ve slovenských Levicích se v pátek 23.3. sešla mezinárodní hodnotitelská komise CIC, aby změřila některé nově ulovené výjimečné trofeje. Česká republika se může pyšnit novou světovou rekordní mufloní trofejí!
Jakýmsi předkrmem bylo nejprve hodnocení trofeje jelence viržinského, která byla nakonec oceněna na 389,4 bodu CIC, což je nový národní rekord!
Poté následovalo hodnocení mufloní trofeje z obory Chloumek, která nakonec získala úctyhodných 251.25 bodu CIC.
Vyvrcholením pak bylo hodnocení mufloní trofeje z obory Černý kopec. Tuto trofej jsme již uveřejnili na stránkách Myslivosti a avizovali, že by se mohlo jednat o nový světový rekord. Celý sál napjatě sledoval hodnocení pětičlenné mezinárodní komise expertů CIC, nervozita by se dala doslova krájet. O tom, že nervozita byla oprávněná svědčí to, že dosavadní rekordní mufloní trofej měla hodnotu 252,45 b. CIC. Proto, když zazněl konečný verdikt komise a byla oznámena nová rekordní hodnota 252,50 b. CIC, radost propukla naplno! Těsně, ale přece, očekávání se naplnilo, ve světových tabulkách se tedy může Česká republika pyšnit novou nejsilnější mufloní trofejí!
Údaje o rekordních trofejích:
Muflon (Ovis musimon L.)
Celkem bodů: 252,50 – nový světový rekord
Jméno lovce: Ing. Zoltán Harsanyi, Ph.D.
Honitba: Obora Černý kopec, Nýznerov
Okres: Jeseník
Datum ulovení: 4.12.2006
Věk: 9,5 roku
Délka toulce – pravý: 112,0 cm
Délka toulce – levý: 113,3 cm
Obvod toulce v 1. třetině – pravý: 22,4 cm
Obvod toulce v 1. třetině – levý: 22,7 cm
Obvod toulce v 2. třetině – pravý: 22,6 cm
Obvod toulce v 2. třetině – levý: 22,9 cm
Obvod toulce v 3. třetině – pravý: 19,7 cm
Obvod toulce v 3. třetině – levý: 20,2 cm
Rozloha toulců: 64,6 cm
Barva toulců: 2,5 bodu
Vrubování toulců: 2,5 bodu
Vinutí toulců: 5,0 bodu
Muflon (Ovis musimon L.)
Celkem bodů: 251,25
Jméno lovce: G. Večeřa
Honitba: Obora Chloumek
Okres: Žďár nad Sázavou
Datum ulovení: 30.10.2006
Délka toulce – pravý: 112,5 cm
Délka toulce – levý: 106,8 cm
Obvod toulce v 1. třetině – pravý: 26,6 cm
Obvod toulce v 1. třetině – levý: 26,7 cm
Obvod toulce v 2. třetině – pravý: 25,2 cm
Obvod toulce v 2. třetině – levý: 25,9 cm
Obvod toulce v 3. třetině – pravý: 21,0 cm
Obvod toulce v 3. třetině – levý: 21,8 cm
Rozloha toulců: 59,5 cm
Barva toulců: 1,5 bodu
Vrubování toulců: 2,0 bodu
Vinutí toulců: 5,0 bodu
Jelenec viržinský (Odocoileus virginianus borealis)
Celkem bodů: 389,4 bodu CIC – národní rekord
Jméno lovce: G. Večeřa
Honitba: Obora Sovinec
Okres: Frýdek-Místek
Datum ulovení: 10.11.2006
1.místo
2.místo
3.místo
zdrojčlánku a fotografií: www.myslivost.cz
Sokolnictví včera, dnes a zítra
Letošní rok je velmi významný pro novodobé české sokolnictví, neboť na podzim oslaví čeští sokolníci – členové Klubu sokolníků Českomoravské myslivecké jednoty, významné jubileum. Uplyne totiž 40 let od založení Klubu sokolníků. Při této příležitosti se nabízí zamyšlení nad historií sokolnictví a nad jeho významem pro současného člověka.
Co lze rozumět pod pojmem sokolnictví?
Odpovědět na takto položenou otázku není jednoduché. Existuje mnoho definic sokolnictví, mnoho názorů na tuto problematiku a tak, jak se vyvíjelo sokolnictví, vyvíjela se i jeho definice, vyvíjel se názor na to, co je sokolnictví, a které aktivity lze pod tento pojem zahrnout.
Za výstižnou lze považovat starou definici, která říká, že sokolnictví je přirozený způsob lovu, při kterém jsou využívány přirozené zbraně cvičeného dravce. Již od nepaměti bylo sokolnictví považováno za umění a s tímto názorem prezentovaným nejslavnějšími sokolníky všech dob se lze i v současnosti plně ztotožnit.
Kdy a kde sokolnictví vzniklo?
Přesný vznik sokolnictví není znám. Je však pravděpodobné, že vzniklo ve stepích střední Asie, kde pro jeho vznik byly velmi vhodné přírodní podmínky, k nimž patřila zejména prostorná otevřená krajina středoasijských stepí. O asijském původu sokolnictví svědčí i historické prameny z doby druhého tisíciletí před n. l., které se nalezly v Indii a Íránu. Sokolnictví znali a využívali Etruskové a Chetité. Až do dnešních dnů se téměř v nezměněné podobě se všemi znaky lidového lovu dochovalo v Kirgízii. V ostatních zemích se stalo výsadou panovníků a feudálů.
Do střední Evropy sokolnictví proniklo prokazatelně na konci 4. st. n. l. v době velkého stěhování národů. Od poloviny prvního tisíciletí existují právní předpisy, které lov a nakládání s loveckými dravci upravovaly a byla jimi přísně postihována krádež sokolnických dravců. Od 6. st. pak bylo sokolnictví postupně zaváděno ve všech vyspělých evropských zemích, především na panovnických dvorech a v řadách vyšší šlechty, kde sloužilo hlavně jako podívaná a zábava. V řadách nižších skupin obyvatel (rozuměno nižší šlechta, nikoliv poddaní) se sokolnický lov využíval jako pomocný zdroj pro získání obživy.
V 10. století již bylo sokolnictví rozšířeno na všech evropských, asijských a severoafrických panovnických dvorech a chovy dravců (především sokolů) se staly jejich samozřejmou součástí. Ve středověku, zejména ranném, hrálo sokolnictví významnou ekonomickou i politickou roli a zanechalo výrazné stopy v různých národních kulturách (pověsti, legendy, poezie, výtvarné umění). Sokoli často bývali z politických důvodů darováni. Dravci vhodní pro sokolnické účely byli také předmětem obchodování a byla po nich značná poptávka. K významnému rozvoji sokolnictví došlo v období křížových výprav, kdy byly do Evropy přineseny nové poznatky, např. používání čepiček k tzv. „zastínění“, tj. zakrytí výhledu dravce.
Lov s dravci představoval až do konce 17. st. významnou součást loveckých způsobů obyvatel v celé střední a západní Evropě. V souladu s tehdejším právem byli sokolníky téměř výlučně panovníci a příslušníci šlechty. Ve druhé polovině 18. st. pak dochází k poměrně rychlému úpadku sokolnictví, který byl způsoben zejména zdokonalováním lovu palnými zbraněmi a vzrůstající oblibou parforsních honů. Úpadek sokolnictví byl dán také celospolečenským vývojem a postupným zánikem feudalismu.
Pouze v Anglii zásluhou venkovské šlechty nedošlo k zániku sokolnických tradic a sokolnický způsob lovu zde zůstal zachován bez přerušení až do dnešních dnů. Obdobná situace je také ve střední Asii, u Baškirů a Kazachů a na území Malé Asie. V ostatních evropských státech v 18. st. sokolnický způsob lovu zanikl. V polovině 19. st. pak v Nizozemí došlo k obnovení sokolnického způsobu lovu, když v roce 1840 byl založen klub jeho příznivců. K obrození sokolnictví došlo postupně na území Evropy mezi světovými válkami, kdy v jednotlivých zemích z iniciativy jednotlivců začínají vznikat zájmová sdružení těch, kterým tento způsob lovu učaroval.
Sokolnictví v Českých zemích
Obdobně jako v ostatních evropských zemích se sokolnictví ve středověku těšilo značné oblibě i na území Českého státu, ačkoliv u nás nedosahovalo takového rozšíření jako jinde v Evropě. Také v Českých zemích bylo sokolnictví výsadou panovníků, vyšší šlechty a ojediněle i vyššího kléru. Sokolnictví na našem území bylo známé již v období Velké Moravy - v 8. a 9. st. je doloženo historicky i archeologicky. Z období Velké Moravy pochází archeologický nález bronzového nákončí opasku s motivem pěšího lovce s dravým ptákem a také stříbrný reliéf se sokolníkem na koni, který se stal symbolem českého Klubu sokolníků ČMMJ.
Ze 13. st. pochází doklad o založení osady Sokolí Dvůr (nynější Sokolov), kde poblíž královského hradu Lokte sídlili královští sokolníci, aby byl zachován klid potřebný pro výcvik loveckých dravců. Profesionální sokolníci byli zaměstnanci feudálních pánů a tito dravce cvičili, chovali a při lovech předváděli. Vzhledem k ostatním poddaným měli výsadní postavení a byli dobře placeni. Bydlívali v blízkosti panských sídel v tzv. sokolnách. Podobně jako Sokolí Dvůr vznikla obec Sokoleč poblíž Poděbrad, která byla také určena pro královské sokolníky. Zde se sokolnictví udrželo až do poloviny 17. st.. Ještě v polovině 18. st. bydleli sokolníci se svými dravci v Poděbradech, ve zvláštním domku zvaném sokolárna. Pak i v Českých zemích, obdobně jako v jiných evropských státech, byla tradice sokolnictví na více než dvě století přerušena.
Novodobé sokolnictví
Novodobé dějiny sokolnictví u nás počal ve 20. letech 20. století psát Bedřich Mensdorff Pouilly, který zapomenutou sokolnickou tradici oživoval lovem s jestřáby a sokoly a popularizoval ho odbornými články ve Stráži myslivosti. K další propagaci sokolnictví došlo až po válce (po r. 1945), o niž se zasloužili MUDr. Jiří Brdička, který dravce choval, a koncem 50. let Svatopluk Doubrava, k němuž se dále přidali Mgr. Jan Kumbera a Ivan Maroši. Sokolnictví začalo vzbuzovat zájem zejména u mladých myslivců, na což reagovalo vedení tehdejšího Českého mysliveckého svazu podporou vzniku sokolnické organizace u nás - Klubu sokolníků při ČMS. Ustavující konference se konala 11. listopadu 1967 na zámku v Opočně. Zúčastnilo se jí 71 sokolníků, myslivců, ornitologů a zástupců vládních institucí, mimo jiné i Dr. Zdeněk Šternberk, pozdější autor první odborné knihy v dějinách českého sokolnictví. Od roku 1973 je vydáván „Zpravodaj klubu sokolníků“ a sokolníci se prezentují bohatou činností.
Vrátíme-li se k odpovědi na v úvodu položenou otázku, můžeme říci, že sokolnictví současnosti není zdaleka jen o lovu. Na rozdíl od původního hlavního účelu sokolnictví, kterým bylo rozšíření možnosti získání zvěřiny, se jeho účel v průběhu staletí změnil. Množství zvěřiny dnes získané sokolnictvím je naprosto zanedbatelné a koneckonců i možnosti lovu jsou mnohem menší než v minulosti. Rovněž politický význam zcela zanikl, význam ekonomický se minimalizoval. Jen několik sokolníků má svého milovaného koníčka současně jako profesi. Naproti tomu se nedílnou součástí dnešního sokolnictví stala osvěta, tj. seznamování široké veřejnosti s dravci, jejich biologií a postavením v přírodě, ochrana dravců a také jejich profesionální využití zejména při ochraně letišť, vinic, polních kultur a skládek odpadků před nálety špačků, holubů, racků a dalších ptáků. Na letištích pracují zkušení profesionální sokolníci a se svými dravci předcházejí často nevyčíslitelným škodám zabráněním střetu letadel s ptáky. Také osvětu dnes obvykle provádí profesionální sokolníci, kteří prostřednictvím ukázek cvičených dravců odvedou v této oblasti velké množství práce. Mnozí, ať již profesionální sokolníci, nebo ti, kteří mají sokolnictví jenom jako svého koníčka, se také běžně starají o zraněné či handicapované dravce v rámci provozu soukromých záchranných stanic.
Nedílnou součástí dnešního sokolnictví jsou také odchovy dravců. Každoročně členové Klubu sokolníků odchovají na čtyři stovky mláďat, zejména nejohroženějších sokolovitých dravců, ale i orlů či jestřábů. Tito dravci jsou pak zčásti dále sokolnicky cvičeni, někteří jsou použiti k dalším odchovům a některé z nich se sokolníci snaží vracet zpět do volné přírody a provádět tak praktickou ochranu přírody. Vypouštění odchovaných sokolů stěhovavých a rarohů velkých do přírody výrazně přispívá k obnovení či posilování zbytkových populací těchto kriticky ohrožených druhů v Evropě.
Význam současného sokolnictví
Sokolnictví dnešních dnů zčásti ztratilo svůj někdejší význam, avšak zůstává jeho význam coby krásné kulturní a historické tradice. Vzrůstá jeho význam coby prostředku k poznávání přírody, nutnosti její ochrany, vždyť láska k dravcům prohlubuje i lásku k celé přírodě. Nelze vůbec pochybovat o tom, že sokolnictví ty, kteří se mu věnují, obohacuje a v tom tkví jeho největší subjektivní význam. Ti, kteří jedinečnost tohoto ušlechtilého způsobu lovu jednou poznali, chtějí tradice sokolnictví zachovat i pro budoucí generace. Přesto, že význam sokolnictví se za staletí jeho existence výrazně změnil, zájem o něj dokazuje, že má svůj význam i pro současného člověka žijícího v moderním světě, že není přežitkem. Vztah sokolníka a dravce totiž obohacuje lidského ducha a to je záruka a důvod pro další existenci sokolnictví.
Prioritní u všech sokolníků od nejstarších dob až do současnosti zůstává láska k dravcům, vztah k přírodě a všichni sokolníci považují sokolnictví v souladu s názorem nejslavnějšího sokolníka všech dob, císaře Fridricha II. Hohenštaufa za oduševnělý způsob lovu a za umění. „Lidé mohou ovládnout čtyřnohého tvora násilím a jinými prostředky, zato ptáka, který krouží vysoko ve vzduchu, může zajmout a vycvičit jen lidský duch.“ (Fridrich II. Hohenštauf)
zdroj článku a fotografií : www.myslivost.cz
